Škola bontonu pana Maláska

6. března 2010

K věci

Stavbyvedoucí Michal Malásek, dirigent opravy brněnského klenotu, vily Tugendhat, na mě při čtení rozhovoru, který najdete na protější straně, udělal velký dojem. Nejsem odborník, nedokážu posoudit jeho schopnosti. Ani jsem se s ním osobně nesetkal, abych hodnotil jeho povahu. Co mě zaujalo, je Maláskův přístup k věci. Všimněte si…

Nehledá výmluvy. „Domluvit se dá s každým,“ tvrdí. „Člověk se nesmí vzdávat. Dá se to stihnout.“

Nechce být středem světa: „Vila není mou nejsložitější zakázkou.“

Ani na sebe nestrhává pozornost. Říká „my“, ne „já“. Jeho kolegové mají asi radost. Musí pracovat a domluvit se i s týmy z jiných oborů. Líbivé proklamace jsou Maláskovi cizí – uzná, že je něco složité.

Ten rozhovor by měla uvozovat dvě slova: Doporučeno politikům.

O autorovi| Jakub Ghanem, redaktor MF DNES

Regionální mutace| Mladá fronta DNES – jižní Morava

Autor: Jakub Ghanem

„Tugendhat je taková ruční práce“

6. března 2010

Oprava slavné vily není podle stavbyvedoucího Michala Maláska klasická stavařská práce. Shání i repliky šroubků.

Brno – Pár památek už v životě opravoval. Ale ještě nikdy se mu pod ruce nedívalo tolik kamer a fotoaparátů, ještě nikdy nevolalo tolik novinářů. „To mě trochu rozčiluje, potřebuji mít klid na práci. Všechno má mít svůj řád,“ mračí se stavbyvedoucí Michal Malásek z firmy Unistav, když se rozhovor o zatím nejprestižnější „fušce“ jeho života rozbíhá.

Nakonec se ale rozmluví a oči mu zasvítí, když hovoří o technických vychytávkách starých téměř století. „A hlavně propracovanost detailů, to se mi líbí. Na tehdejší dobu si myslím, že je to docela slušný,“ pokyvuje uznale.

Co jste na to řekl, když jste se dozvěděl, že budete stavbyvedoucím při opravě vily Tugendhat?

Bylo to trošku překvapení…

Nevěděl jste to předem?

Ne, řekli mi to až po novém roce, kdy už vypadalo, že můžeme výběrové řízení vyhrát. Řekl jsem si: je to pěkná výzva, tak proč bych to nezkusil? Komu se poštěstí dělat památku UNESCO?

Je to obrovská zodpovědnost. Netrápí vás noční můry, třeba že se vila zvedne na ocelových nosnících, odběhne do Lužánek a tam se rozpadne na kusy?

To určitě ne. Já už dělám stavařinu dvacet let. S tím problém nemám.

Dělám si legraci. Co je podle vás nejtěžší při tak specifické opravě?

Nejtěžší… Na začátku se člověk musí seznámit s domem, tak nějak se do něj vžít. Poznat jeho zákoutí, aby pak nebyl ničím překvapený. A dostat ho do krve. Procházet dům postupně a vymýšlet způsoby, jak co dělat. Nevidím v tom ale žádný větší problém. Nastat sice může cokoli, ale člověk je tady od toho, aby ty problémy řešil.

Ještě jste nenarazili na nějaké překvapení?

Zatím ne.

Říkal jste „dostat dům do krve“. Poštěstí se jen málu lidí být ve vile Tugendhat jinak než jako turista nebo delegace. Vy tam můžete být asi ve dne v noci. Jak na vás působí?

V noci se mi tam být nechce. Člověk se taky musí věnovat rodině, není jen práce. Ale co se mi na tom domě líbí, je na třicátá léta velká technická vyspělost. A jak je propracovaná. Vzduchotechnika, topení, zajížděcí okna. Když ten dům procházíte, tak zjistíte, že architekt Mies van der Rohe šel hodně do detailů. Lícují zárubně dveří se stěnami. Jsou tam dělané nuty…

Co to je?

Nuty, taková prohlubeň u dveří. Prostě si vyhrál s detaily. Funkcionalismus jednak dělal jednoduché užitkové domy. Na druhou stranu, a to je tento případ, je to stavba jednoduchá, přitom ale naprosto precizní. To vidíte na křížových sloupech nebo na řešení zasouvacích oken. Na tehdejší dobu je to vážně docela slušné.

Chtěl byste tam bydlet?

Nad tím jsem nepřemýšlel. Jsou to velké prostory a ty mám rád. Je to ale strašně rozlehlé na údržbu. Kdo by to živil?

Už jste dělal stavbyvedoucího na nějaké památce?

Dělali jsem v Olomouci arcidiecézní muzeum. Tam se dobře skloubily moderní technologie se starou architekturou, vyhráli jsme s ní tehdy stavbu roku. Pracovali jsme také na rektorátu VUT na Antonínské ulici v Brně. Dělali jsme stavební fakultu na Veveří, kde bylo fládrování a štuky, takže zkušenosti mám.

I tam jste spolupracovali s restaurátory?

V Olomouci jsme spolupracovali s lidmi z Muzea umění. To se nám, myslím, podařilo a byli s námi spokojení. I reference od investorů máme slušné.

Je to složitější teď ve vile Tugendhat? Například proto, že jsou tam desítky restaurátorů ze zahraničí a odborníci, se kterými se musíte domlouvat anglicky?

To si nemyslím, komunikace se dá vždycky vyřešit. Rozhoduje kvalita a taky jsou důležité peníze. Je na to nějaký balíček, do kterého se musíme vejít. Je to složitější, protože vila je památka jako celek a výsledný stav musí odpovídat třicátým letům.

Řekl byste, že je to nejdůležitější stavba ve vaší kariéře?

Tak bych to nenazval. Dělal jsem stavby velmi technicky složité, kde byly nové technologie. Vila Tugendhat není nejsložitější. Ale je nejprestižnější.

Včera skončila restaurátorská kampaň, kdy se zkoušely ideální postupy. Než se ale začne skutečně restaurovat, bude to ještě chvíli trvat. Co se bude dít na vile v nejbližších dnech?

Podle projektu budeme bourat stěny, které nepatří do vily, ty, které byly postaveny v 80. letech. Taky začneme bourat podlahy tam, kde je to podle projektové dokumentace dovolené. Sundá se nepůvodní dlažba a i všechny další nepůvodní prvky půjdou pryč. Pak začneme opravovat kanalizaci. Budeme napojovat nové rozvody zdravotechniky, tedy kanalizace a vody. Předtím ještě uděláme kamerové zkoušky, abychom viděli, jak je stavba poničená. A zase platí: Vždy si určíme, kde to provedeme, necháme si to odsouhlasit, necháme si udělat vzorek, jak bude vypadat například ta která drážka, a pak to teprve uděláme.

Zmínil jste opravy v osmdesátých letech. I když byly necitlivé, bez nich by na tom vila byla asi mnohem hůř, nebo ne?

To je složité. Když si uvědomíte, že ten dům má osmdesát let, tak to tak špatné zase není. Nejhorší je statika spodní terasy. Někde jsem se dočetl, že měla být původně užší, ale pak ji rozšiřovali. Takže možná zadělali na statický problém hned na začátku.

Jsou nějaké práce, od kterých vás zdržuje zimní počasí?

Až se oteplí, chceme začít s tou porušenou statikou. Chceme opravit založení teras, udělat to tak, aby neujížděla. Terasa se malinko pozvedne, ručně se vykopou metrové skruže, zapustí se do země a terasa se podepře.

Vy při rekonstrukci postupujete podle projektu Omnie?

My pracujeme podle projektu, který nám předalo statutární město Brno.

Ale je to projekt společnosti Omnia.

Ano, i když oni se správně jmenují Sdružení pro vilu Tugendhat. Omnia byla jen jedním ze společníků. Ale my jsme uzavřeli smlouvu s městem a kvůli té jsem zavázaný pracovat podle projektu. J ak nám byl předán statutárním městem Brnem. Jsme tady od toho, abychom dopracovali některé věci, například restaurátorské záměry, to znamená upřesnění detailů, vzorkování, dílenskou dokumentaci.

Ten projekt byl předmětem léta trvajících soudních sporů. Proto se ptám, jestli se podle něj dá postupovat, jestli v něm něco nechybí.

Já jsem stavař. Dostanu projektovou dokumentaci a podle ní stavíme. V každém projektu jsou nějaké postupy, které se dál dopracovávají. A pokud mi něco není jasné, zeptám se projektanta, technického dozoru, případně investora.

Už jste se musel ptát?

Zatím jsme nic takového neřešili. Jsme ve fázi přípravných prací, takže zatím není žádný problém.

Vila Tugendhat byla postavena v letech 1929 – 30 asi za čtrnáct měsíců a za další čtyři měsíce byly dokončeny veškeré interiérové práce. Oprava má trvat dva roky. Jak to, že bude rekonstrukce trvat déle než samotná výstavba?

To je logické. Když stavíte na zelené louce, najedete tam bagry, vykopete a stavíte. Kdežto tady kvůli tomu, že to je památkový objekt, musíte některé činnosti zpomalit nebo pozastavit. Podle toho, jak na sebe navazují. I ty restaurátorské práce, to není, jako když přijde zedník a udělá základy raz dva. Nedají se používat těžké mechanismy, všechno je to taková ruční práce.

Těžká technika se používala minulý týden, kdy byly kolem vily i vevnitř instalovány sondy kvůli statice. Bylo to naposled, co k vile přijely těžké stroje?

Možná tam přijede ještě velký jeřáb. Mají se měnit těžká okenní skla, ale bude záležet na rozměru těch tabulí a váhy. Nějaké větší mechanismy už by tam být neměly, maximálně nějaké kopátko. Vevnitř se to moc používat nedá, tam jsou výkopy spíš na ruční práci.

Dá se celá dvouletá oprava rozčlenit do nějakých hlavních fází?

Je to složitější. Budou se muset někde sehnat podobné předměty, jako byly originály ve vile, nebo nechat vyrobit repliky. Takže budeme vzorkovat, pak vyrábět a tam může nastat nějaký problém. Může to trvat i šest měsíců. Mým cílem je mít ke konci léta všechno vybrané. Ale není to klasická stavařská práce. Nemůžete zajít do prvního obchodu a koupit záchodovou mísu, vanu, umyvadlo. Například kotle musí být buď repliky, nebo takové, které co nejvíce odpovídají tomu, co tu tenkrát bylo. Budeme shánět i šroubečky nebo křídlové matky podobné těm, které tam byly. Jsou to drobnosti, ale zaberou čas.

Už víte, že se něco nebude dát sehnat?

Člověk se nesmí vzdávat a musí stále hledat. Případně se vyrobí replika, například baterií nebo vypínačů. Na ty už jsem objevil nějakou firmu, která dělá vyloženě repliky starých vypínačů, i ty ze třicátých let. To je právě ta práce, která zabere hodně času. Proto jsou na to ty dva roky.

Hledáte „náhradní díly“ po celém světě?

Ano, ale stále jsme ve fázi příprav.

Stihne se celá oprava za dva roky, jak je v plánu?

Z hlediska stavařského se celá oprava za dva roky stihnout dá. Zasahují do ní restaurátorské a historické věci. Ale myslím, že dva roky jsou akorát.